Poslední na Zemi - trošku sci-fi příběh

31. července 2011 v 20:29 | ps-rosien |  Moje tvorba
Jestli to ještě nevíte, miluju psaní. Doma po šuplíkách schovávám různý příběhy, který se mi kdysi objevily v hlavě, ale řekla sem si: na co bych měla blog, kdybych sem něco nedala? Začnu něčím, co sem psala už dřív, myslím, že už dokonce někdy před dvěma lety (wauu, jak to letí!), ale mám to asi jako jediný uložený v pc, takže to sem jen zkopíruju:-) Příště začnu vymýšlet něco novýho, dneska bych to moc nestíhala. Znovu opakuju, že psaní miluju, nejsem možná kdo ví jaký literární talent, ale všechny - i ty kritické - komentáře uvítám.A teď už samotný -trochu sci-fi- příběh:



Rok 2034

Procházím se temnou ulicí stejnou jako tisíce dalších uliček okolo. No, procházím není právě to nejlepší slovo. Utíkám. Můj život je jako den, který někdo nahrál na video nahrávku a teď ji pouští pořád dokola. 7 dnů týdně, 12 měsíců ročně. Každý den se musím ukrývat a dávat pozor na to nejcennější, co mi zbylo - život.
Patřím do skupiny několika málo lidí, kteří přežili ten zdrcující útok Strojů. Před deseti lety by nikdo neřekl, že je to možné. Ano, NRS (což je zkratka pro Národní robotickou společnost) s vývojem robotů a vůbec všech strojů velice pokročila, především díky doktoru Cassidimu, který velice zdokonalil jejch celkové myšlení, ale ani ten největší pesimista by nikdy nevěřil, že Zemi někdy nebudou vládnout lidé. Málokdo věděl, že celou akci nevymysleli roboti, ale od začátku ji vedly jiné stroje - auta. Doktor Cassidy na nich experimentoval a umožnil jim myšlení na úrovni robotů. Netušil ovšem, že v kombinaci s jistou látkou, která se v konstrukci aut nachází, se zvýší jejich IQ a celková paměť o dalších 80%. Tak vznikly vraždící monstra, Stroje. Postupně ovládly celou zemi od Ameriky až po Japonsko. Vlastně ani nevím, v jakém státě se nacházím dnes. Žiji v rozvalinách nějakého obrovského města, které může být jak New York, tak třeba Paříž.
Už pět let se na nebi neobjevilo Slunce. Je tma. Pořád je tma. I přesto, že sama jsem vědecký pracovník, nevím, jak je to možné. Ano, vystudovala jsem prestižní univerzitu, učila se u těch nejlepších doktorů, ale nevím, jak zachránit svět! To je to nejhorší, nemůžu nic dělat, jen tiše čekat až mě nějaký Stroj konečně dostane a já opustím tento svět jako miliony lidí přede mnou. Mám již jen jediného přítele - Johnyho. On mi dodává sílu žít. Vždy, když si myslím, že už dál nemůžu, on mě povzbudí. Ovšem Stroje jsou čím dál silnější.. a já tuším, že náš útěk už nebude dlouho trvat..
A mé tušení se dnes potvrdilo! Když jsem se po pár drahocenných hodinách spánku probudila, překvapilo mě ticho. Nic než ticho. Jako v hrobě. Vždy byly slyšet zvuky výroby dalších a dalších Strojů, dnes ale nic. Vystrašeně jsem se vydala do ulic. Co se to, proboha, děje?! běželo mi hlavou. Najednou jsem uslyšela křik Johnyho: " Emo! Pozor!" Běžel ke mně z druhé strany té hrůzostrašné ulice. "Co se děje, Johny?" zavolala jsem v odpověď. " Přišlo to, už to přišlo!" " Ale co, co Johny, co přišlo?" ptala jsem se zmateně.. a pak jsem to uviděla. Zástup Strojů s červenýma očima upřenýma přímo na nás. Srdce mi zběsile tlouklo, ale v hlavě jsem měla prázdno. Dokázala jsem se soustředit jen na ty jejich žhnoucí oči.
A najednou zaútočily. " Johny!Johny!" řvala jsem zběsila. " Em, pozor!" uslyšela jsem ho vykřiknout a viděla, jak jeden ze Strojů směřuje přímo na mě. Ale nemohla jsem se pohnout z místa. Najednou jsem uviděla Johnyho, jak skočil přede mě, aby mě ochránil a.. Stroj zasáhl jeho. Ne, to ne, běželo mi hlavou. Johny padl k zemi. Pak se přes něj převalilo dalších deset Strojů a já už ho neviděla. Před očima mi probíhaly okamžiky mého života. Nikdy jsem nevěřila, že se to může dít, ale mě se v tu chvíli skutečně promítal celý můj život. Ucítila jsem hroznou bolest v rameni a říkala si, že teď umřu.
Když v tom vyšlo Slunce. Jeho paprsky rázem ozářily vše okolo. Byla jsem zachránila. Sluneční svit byl věcí pro stroje neznámou a tedy jim způsobil nenapravitelné škody. Jejich smysly ochrnuly a jejich kdysi tak inteligentní umělé mozky byly vážně poškozeny. Postupně se začaly kácet k zemi.
Nakonec vše opět utichlo. Cítila jsem úlevu a štěstí. Velké štěstí. Ale vzpomněla jsem si na Johnyho. Byl mrtvý. Zbyla jsem sama, bez přátel. Sice mě zachránilo Slunce, asi zázrak, jinak si to neumím vysvětlit, ale co teď? Co se mnou bude? Jediná moje naděje je, že najdu další lidi. Přece nemůžou být všichni mrtví!? Zoufale potřebuju další zázrak. Prosím boha, ale zázrak nepřichází. Vydávám se na cestu. Cestu naděje. Ale možná i cestu smrti. Musím najít další lidi. Prostě musím...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 candiis candiis | Web | 31. července 2011 v 21:10 | Reagovat

děkuju za pochvalu :) určitě je ještě co zlepšovat, ale neti byla statečná a šla do toho se mnou! :D
jinak tento článek je ohromný..na to že tenhle žánr není zrovna šálek mé kávy, jsem nemohla odtrhnout oči a hltala slovo od slova až do konce!..neuvažovala si někdy, že napíšeš nějakou knížku?

2 neti butka neti butka | Web | 31. července 2011 v 21:15 | Reagovat

díky ...no rozhodne ho vyfotím až bude, ale to ešte potrvá ...lebo si ho chcem nakresliť sma a asi bude ajdosť drahé, takže musím na neho naštriť :D no a potom kým mi ho spravia ....

3 neti butka neti butka | Web | 31. července 2011 v 21:22 | Reagovat

wow ...najprv som si hovorila, že je to dosť dlhé, ale ako som sa začítala, tak som to prečítala až do konca ...krásne píšeš :)

4 Lenislavovič Lenislavovič | Web | 31. července 2011 v 22:04 | Reagovat

Inu a víš JAKÉ věci by bylo možné během prázdnin stihnout? :) Protože já to o sobě vím také, a mám  hroznou touhu něco podnikat. Můj problém však je, že já nevím CO. Jsem natolik málo kreativní a tolik zajetá do rutiny, že nejsem s to, něco vymyslet.. Smůla :)
S tou školou, nakonec jdu na medicínu. Moc bych to nerozpitvávala :D
A co myslíš, jak to dopadlo s tou otázkou směřovanou k autoškolákovi? Samozřejmě jsem se nezeptala, to jsem prostě já, asi nemám dost odvahy nebo jsem prostě šíleně usedlá. :-?
A ještě, ten tvůj článek mi připomíná Den trifidů, nevím, jestli to znáš, moc pěkná sci-fi knížka. Jen piš. :)

5 ps-rosien ps-rosien | Web | 5. srpna 2011 v 9:55 | Reagovat

Děkuju vám za pochvalu!:-) Na chvíli sem se stala straaaašně namyšlenou ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama