Jedno srdce pro dva muže - 1.díl

16. srpna 2011 v 21:47 | ps-rosien |  Moje tvorba


Povídka pokračuje:-)
První díl jsem napsala trochu delší, proto budu dělit na dva. Takže dnes rovnou i druhý.
Omlouvám se za chyby, zítra je opravím, je to psané poněkud narychlo, dnes jsem byla na brigádě, takže jsem neměla moc času.
Určitě doporučuju přečíst si předem prolog, kdo ještě nečetl.
Příjemné čtení!:-)


Londýn, 1912



"Fleur, Fleur!" z venku se ozýval rozzlobený ženský hlas. "No kde zase ta holka vězí? Tak Fleur!" rychle jsem vyběhla z mého pokoje a po schodech zamířila směrem k hlavnímu vchodu.

"Už jdu, matinko!" Venku na mě čekala má matka. Byla nastrojená a samozřejmě se na mě pohoršeně podívala: "Jak to zase proboha vypadáš," začala mi uvolněné vlasy zastrkovat zpět do drdolu. "Dívka v tvých letech už by se měla umět chovat, měla by mít dobré způsoby, nebýt pořád jako malé nezbedné děcko," dávala mi kázání. "Šaty sis také mohla vzít jiné, víš, že nás čeká důležitá večeře. Ach, Fleur, děláš nám jen ostudu. " "No jo," hodila jsem oči v sloup, " Henry čeká." Henry byl náš rodinný řidič. Matka nebyla nikdy s nikým spokojená, na každém viděla nějaké chyby, jeden si při řízení pískal, druhý byl naopak moc potichu. Henry už u nás pracoval téměř 4 měsíce, moje matka si zatím nenašla nic, co mu vytknout, takže my všichni ostatní už jsme ho pomalu začali počítat do rodiny. Teď nám slušně otevřel dveře, s pozdravem: " Dobrý den, Fleurinko!" na mě mrkl, uctivým úklonem pozdravil mou matku a mohli jsme vyrazit.

Dnes nás čekala večeře v nóbl domě s ještě více nóbl rodinou. Jak já nesnášela tyhle společenské večery. Očekávalo se ode mě, že budu jen sedět, tupě se usmívat, poslouchat všechny ty muže, kteří se tam budou chlubit svými pracovními úspěchy.. a svou matku, která se mě snaží představit těm nejvlivnějším osobám, především mladým mužům v mém věku. Otec před rokem udělal jakýsi špatný obchod, proto už na tom finančně nejsme zdaleka tak dobře jako dřív. Sice pořád chodíme do drahých restaurací, pořádáme velkolepé večírky, ale poté doma mimo společnost se rodiče strachují o naši budoucnost. Také proto doufají, že si vezmu nějakého boháče a tak naši rodinu zabezpečím. Ach bože, proč nechápou, že já nechci být jako všechny ostatní.. manželky v domácnosti? Nechci jen sedět doma, starat se o děti a dělat manželovi ozdobu na večírcích. Ne, já chci žít!

Zamyšleně se dívám z okna našeho automobilu, prohlížím si budovy, okolo kterých projíždíme, všímám si lidí, které míjíme. Najednou mi padne zrak na jeden plakát. " Zastav, zastav!" Henry dupne na brzdu. Matka vyděšeně zaječí. Rychle otevřu dveře a vyběhnu ven, k plakátu. "Co se stalo, slečno?" vyleze Henry z auta. Ukážu mu na ceduli: "Myslíš, že tam můžeme zajet?" "Nevím, co tomu řekne madam.." Chvátám zpět k vozu za matkou: "Mami, maminko, v mé oblíbené galerii mají novou výstavu. Prosím, můžeme tam zajet?" "Bože Fleur, víš, že nás čekají Montgomerovi na večeři. Bude tam i Paul, moc hezký chlapec uvidíš. Ale dcerunko, netvař se takhle. Bože holka, po kom ty to máš. Pořád jen umění a umění. To tvůj otec, taky býval takový. Ach, když si vzpomenu, jaký ten býval na vysoké. Nosil takový směšný špičatý klobouk…. No tak, nastup, těch pár minut nás snad tak nezdrží." "Díky mami!" zavýsknu radostně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama