Jedno srdce pro dva muže - 3.díl

20. srpna 2011 v 21:55 | ps-rosien |  Moje tvorba
A máme tu další díl. Tenhle je už 3. Předtím jsem sem dávala prolog a 1. i 2. díl. Všechno najdete v rubrice Moje tvorba. Příjemné čtení! :-) Další díl zítra.



Celou večeři prosedím jako ve snách. Vím, že nás paní Montgomeriová vítá mlaskavým polibkem na tvář, pamatuju si, jak sedáme k večeři, poté cosi jíme, kolem mě proudí trochu nucená konverzace, matka mě pod stolem kope, abych se probrala, představují mi jakéhosi kluka, asi Paula, to všechno vím, ale.. jaksi to nevnímám. Fyzicky jsem u té večeře přítomná, moje mysl je ale docela jinde. Ty zelené oči! Jaká krásná barva to byla. A jak se dívaly..
"Sakra, Fleur! Cos to zase vyváděla?!" zlobila se na mě matka, když jsme od Montgomeriových odjížděli. "Umíš mluvit? Holka jedna, co to s tebou zase je? Paulovi ses tak líbila a ty si na něj koukala, jako bys ho ani neviděla. Tohle až povím…." a další a další slova jí plynuly z úst, já jsem jí ale vůbec nevnímala. Jen jsem se otočila a dívala se z okna. Ale ani to, co jsem viděla venku, nijak neupoutalo mou pozornost. Ach, ten jeho úsměv! John byl to jediné, na co jsem celou dobu mohla myslet.
Poté jsem do galerie šla ještě několikrát. Ale už nikdy, nikdy jsem ho tam nepotkala.
Po jednom mém takovém výletu mi to došlo. On mě už třeba nechce nikdy vidět tak jako já jeho. Když na mě v té galerii mluvil, řekl přece, že se spletl. To, co řekl mě, chtěl říct nějaké jiné dívce. Ale ty jeho oči se mi zdály tak upřímné! A jeho úsměv tak opravdový! Ale jistě, musel na mě být přece milý… v takových úvahách jsem ani nepostřehla, kam vlastně jdu. Až když jsem se probrala a vrátila se zpět do reality, uvědomila jsem si, že stojím uprostřed tržiště.
Nikdy jsem tam nebyla. Matka posílala na trh vždy některou ze služebných, říkala, že pro nás se nehodí, abychom mezi tyhle lidi chodili. Tyhle lidi - tím myslela ty, kteří si musí na svůj život vydělávat. Ty, kteří si nežijí v přepychu tak jako my. Matka měla na takové "chudáky", jak jim říkala, alergii. Mě nikdy nevadili. Ale teď, když jsem stála uprostřed nich, cítila jsem se celá nesvá. Každý, kdo procházel okolo, se na mě divně podíval, zašklebil se nad mými šaty, některé ženy se na mě zle zamračily, muži se na mě naopak dívali s neskrývaným zájmem.
Bezcílně jsem bloumala tržištěm, chtěla jsem odtud rychle odejít, ale přede mnou se objevovaly nové a nové stánky, jako by celý trh snad neměl žádný konec.
Najednou se vedle mě ozval příjemný hlas: "Kdopak to přišel sem mezi nás, obyčejné špinavé smrtelníky? Anděl? Nebo víla?" Ucítila jsem dotyk na rameni. "Fíha, moje ruka nepřišla skrz, takže si skutečná. Ne, dělám si srandu, neztratila ses náhodou?" Otočila jsem se za hlasem a uviděla jsem pěkného kluka. Co pěkného, každý by asi řekl neskutečně sexy kluka. A on to o sobě moc dobře věděl. To jsem poznala. Měl široký úsměv, delší hnědé zvlněné vlasy a v jeho téměř černých očích mu šlehaly takové zvláštní divoké plamínky. "Hej, nemusíš se mě bát! No, mám už za sebou sice pár ohromně krvavých vražd, ale jinak sem docela mírumilovný občan." zasmál se. "Promiň, musím uznat, že prvně sem se trochu lekla, ale ta mírumilovnost je na tobě na první pohled vidět." svůj pohled jsem mířila na fialovějící modřinu pod jeho okem. "Eech," rozpačitě se dotkl toho místa, "říkal sem ségře, že nemá cenu se pokoušet o maskování. Ona se ale stejně chtěla snažit a takhle - znovu si ukázal pod oko- to dopadlo. Že já jí vůbec dovolil na mě stáhnout ty její kazisvětské ručičky!" Usmála jsem se na něj a řekla: "Mimochodem, vážně jsem se ztratila. Můžeš mi říct, kde to jsem?" " Na trhu." "Ach díky, to jsem si až do teď nevšimla." Zasmál se na mě: "Důvtipná! No dobře, ukážu ti, jak se odtud vymotat. Je to tady trochu blázinec, ztrácí se tady i ostřílení prodejci, já samozřejmě ne." "Ty tu prodáváš?" "Ne, já tu jen dělám průvodce ztraceným osobám," zašklebí se, "jasně, naše rodinka tu má taky stánek. Mimochodem, já sem..ech, co na tom, každej mi říká Ptáčník." Zasměju se: "To jako vážně?" Když ale vidím, že se tváří naprosto vážně, jen kývnu. " Dobře, já sem.." Než to stačím doříct, někdo do něj zezadu pořádně strčí. "Kde jako si? Neměl si jen přinést ten koš?" Ten hlas je mi nějaký povědomý a když se Ptáčník otočí, uvidím ho. "Johne??" vyhrknu. "Fleur!" odpoví on stejně udiveně. "Takže ty si Fleur" otočí se Ptáčník zpět na mě. "A vy dva se znáte.." řeknu já.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ifča Ifča | Web | 21. srpna 2011 v 8:23 | Reagovat

No já to měla nejdřív barvou růžovou, ale pak se ňák smývalo, tk jsme koupili gelovou a přesně tak jsem ty barvy taky měla ;D teď čekám na tyrkysovou :D

2 Lindy'z Lindy'z | Web | 21. srpna 2011 v 16:19 | Reagovat

Děkuju za přihlášení do soutěže .. až seženu těch 6 soutěžících a sutěž začne, ozvu se =)

3 candiis candiis | Web | 21. srpna 2011 v 18:57 | Reagovat

děkuju moc moooc za chválu :) ani nevíš jak moc si toho cením :) vždycky takový pěkný koment mě drží v tom, abych s tím blogem pokračovala :) a sem ráda,že sem narazila na tak milou blogerku :) !

4 Sim. Sim. | Web | 21. srpna 2011 v 21:53 | Reagovat

Zajtra, zajtra, zajtra, zajtra :)))) Mne sa tento príbeh tak páči! :)
Inak, čítam 3 rôzne príbehy a na každý diel každého sa teším. :)

5 M. M. | Web | 23. srpna 2011 v 10:59 | Reagovat

Mm, těším se na další..! :p :)) pecka)) úplně jsem se vžila ..těším se na Johna ♥ :DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama